sobota 27. září 2014

Nove blogy na Facebooku.

Na facebooku uz jsou dalsi blogy v cestine> Celulitida a brisko druha cast, venovana brisku

a revize clanku Doplnky, kde jsem revidovala hlavne cast o NO produktech .

doufam ze se budou libit, pokusim se revidovat vse stare, pridat nove a take treninkove tipy (zatim jen v AJ)

tesim se na vsechny z CR u sebe na Facebooku :0)

čtvrtek 21. srpna 2014

Nove blogy na Facebooku....

Ahoj vsichni na mem blogu, ani jsem necekala ze to tu bude nekdo cist a tak jsem v posledni dobe ani moc nepsala...

Ale od jiste doby mam sve stranky na www.facebook.com/Lada.Bronwyn.Plihalova na ktere jsem zacala publikovat NOVE CLANKY V CESTINE!!!

DNES VYSEL PRVNI REVIZE STITNE ZLAZY A KETOGENI DIETY!!!!

https://www.facebook.com/notes/lada-bronwyn-plihalova-official-fanpage/%C5%A1t%C3%ADtn%C3%A1-%C5%BEl%C3%A1za-a-ketogen%C3%AD-dieta-revize/777696838938678

pátek 20. července 2012

Strach před svaly.

Každý, na kom je posilování už trochu vidět, se jistě někdy setkal – řekněme – s ne příliš lichotivou odezvou okolí. Svalovci jsou většinovou kulturou vnímáni jako samolibí, ne příliš intelektuálně nadaní jedinci, kteří si inteligenci kompenzují silou. Ačkoliv se naše západní kultura honosí antickými kořeny, zdá se, že ideál spojení síly a inteligence – kalokagátia – byl zapomenut.

Protože jsem vzděláním kulturní a sociální antropolog, snažila jsem se pochopit z reakcí necvičících lidí, proč jsou tyhle stereotypy tak zakořeněné a tak často citované. Pokud chcete, podělím se o tyto myšlenky s vámi.

Síla proti inteligenci – proč?

Ať chceme nebo nechceme, každého z nás ovlivňují dvě složky – ta kulturní, získávaná a prohlubovaná výchovou, a ta přírodní, kterou se sice snažíme potlačit, ale stále v nás je a podvědomě nás ovládá. V přírodě znamená fyzická síla hodně moc. Většinou na ní závisí holý život jedince. A také částečně hraje svoji roli v rozmnožování. Samice v přírodě si vždy snaží vybrat samce, který bude vykazovat největší známky síly a vitality. Ať už sílou hlasu, zbarvením peří nebo srsti, nebo fyzickým výkonem při souboji s jinými samci, nebo při rituálním „tanci“.

Lidé se ale od přírody oddělili a v mnoha kulturách se snaží dokonce vymezit se vůči „tomu venku“ – což je biologická složka. Venku je divočina, nebezpečí a možná smrt. Uvnitř je vesnice, řád, kultura – vše co zajišťuje klid. Lidé podvědomě sílu zavrhli, i když v mnoha starších kulturách byl silák, válečník nebo bojovník opěvovaným hrdinou. Přesto silová dominance je znakem „divočiny“ a intelektuální dominance je znakem kultury.

Kult síly způsobil také docela dost vážných konfliktů. Posledním v moderní době byla třeba druhá světová válka – vzpomeňme si na nadlidi – vysoké, statné. Tento kult je však jen odrazem kultu staršího (paradoxně třeba Ruský bohatýr se vzhledově podobal – neboť měl být rovněž vysoký, svalnatý, modrooký a plavovlasý, což má na svědomí Vikingská doba, kdy Vikingové se stali vládci na Slovanských územích).

Moderní člověk tak získal ke kultu síly trochu ambivalentní vztah. Na jedné straně ho přírodní podstata k síle magicky táhne. Lidé jsou silnými jedinci přitahováni. Obdiv k síle je v kořenech lidské kultury. A síla a svaly spolu souvisí. Reklamní průmysl ukazuje svalnaté, atletické lidi jako symboly sexu, úspěchu, slávy a moci. Obdivujeme naše sportovní hrdiny. Na druhé straně moderní lidé opovrhují fyzickou silou. Existovaly etapy v naší kultuře, kdy síla se rovnala hrubost a nevzdělanost. Sílu, opálenou pleť a hrubé ruce mívali lidé, kteří museli fyzicky pracovat. Ti, kteří si museli na živobytí vydělávat zemědělčinou nebo dělničinou. Proto fyzicky silný člověk může v dnešní době působit na mnoho lidí také tak.

Rovněž se mění náhled na to, co to „svalnatý“ vlastně znamená. Zatímco dříve kolem 80. let byli „svalnatí“ i pro veřejnost skutečně kulturisti, dnes se s podobným tvrzením můžeme setkat u každé pohublé celebrity ukazující břišní svaly. Stejně tak jako za „mužatku“ každá sportovkyně a celebrita, která rovněž ukazuje vypracované břicho při naprosto normálních anebo ještě dokonce podměrných proporcích.

Dnešní populace slábne. Pohodlný konzumní způsob života vede k celkovému oslabování. Díky medicíně se zachrání i jedinci, kteří by v přírodě byli slabí na to, aby přežili, ale v lidské společnosti mohou šířit svoje geny dál. Vím, že to zní strašně, ale je to tak. Oslabují nás také průmyslové vlivy. Máme nadbytek jídla, většina lidí dělá v terciární sféře a má sedavé zaměstnání. Nemusíme nikam chodit – jezdíme auty a MHD. V mnoha sférách života se cení spíše kult inteligence. Lidé jako druh konec konců zvítězili na žebříčku živočišných druhů ne kvůli síle jako takové, ale právě kvůli inteligenci, která jim poradila jak využit všechnu svoji dostupnou sílu, kterou měli (a že v porovnání s jinými druhy zvířat jsme na tom dost mizerně, co se výkonů týká). A jak říkám doby antiky a renesance jsou dávno pryč. Proto v mnoha případech staví mnoho lidí sílu a inteligenci proti sobě do opozice. Je to ale zase tou přírodou, která je v nás. Slabí jedinci cítí podvědomě konkurenci fyzicky silného člověka. Stejně jako slabší zvíře v přírodě ustoupí tomu silnějšímu. Protože však víme, že inteligence nás jako druh vynesla vzhůru, slabý jedinec u lidí neustoupí, ale bude se snažit zakrýt svůj respekt tím, že začne poukazovat na měřítko inteligence. Bude se snažit znemožnit konkurenta nikoliv soubojem, jako tomu je u zvířat, ale chytře, poukázáním na jeho (předpokládanou) slabinu. Je to stejné jako když ne moc atraktivní žena podvědomě cítí konkurenci hezčí ženy, a tak se také snaží upozornit na její slabinu – jak jinak než tím, že je ne moc chytrá.

Takže za strachem před svaly je přírodní pocit konkurence a kulturní pocit vytlačení „nekulturního jevu, aby se naše kultura zachovala nezměněná.

Strach před mužskými svaly:

Teď se zkusím zaměřit na svaly u mužů a jejich vnímání. Svaly jsou jednoznačně mužský atribut. Nejvíc se vyvíjejí v pubertě a ukazují, že jedinec je už dospělý a schopný se pářit. Mezi muži (samci) jde převážně o sexuální konkurenci. Kultura je ale zapeklitá a z mnoha přírodních zákonů udělala kulturní pravidla. Místo rvačky o samici zavedla různé rituální obřady, spojené s demonstrací síly – ať už šlo o různé zkoušky dospělosti, souboje, turnaje.

Jak jsem však také zmínila – lidská kultura vděčí za svoje přežití inteligenci. A tak i tady si relativně slabší jedinci našli cestu, jak se prosadit. Například vzpomeňme, když manžel hradní paní – jistě vítěz mnoha turnajů – odjel dokazovat svoji sílu v bitvách a plenit harémy, jak na hrad okamžitě dorazili potulní pěvci, kteří dokázali dámu svést - ne díky síle, ale díky jemnému chování, lichotkám, básním – jednoduše řečeno jí „ukecali“. Přitom nešlo vždy jen o muže fyzicky slabé. Mnozí z nich byli chudí rytíři bez vlastního panství, kteří občas jeli i na nějaký ten turnaj… Ale tohle chování se prostě vyplácelo.

Stejně - dva muži na sebe budou pohlížet nevědomě jako konkurenti. Také proto se vyvinul časem mýtus o tom, že fyzicky hodně mohutní muži jsou méně vyvinutí jinde. Jako by se slabší jedinci snažili tímhle manévrem odlákat potenciální samičky pro sebe. Vím, že když je muž opravdu hodně fyzicky silný, mnoho lidí se více nebo méně nenápadně jukne na jeho genitálie. Úplně podvědomě, jako by se snažili zjistit stav věci.

Jiné mýty, jak už jsem řekla, obecně odsuzují lidi se svaly jako méně inteligentní, protože slabší jedinci se snaží sílu a inteligenci postavit proti sobě. U mužů ještě často přibývají přívlastky jako hezounek, samolibý, narcisistní. Se samolibostí je to tak, že kulturistika jako sport je opravdu hodně individualistická a do sebe zaměřená. Abychom mohli úspěšně svaly budovat a vypadat dobře, musíme se sledovat, znát reakce svého těla na různé podněty. Abychom se mohli plody své práce chlubit, musíme vypadat dobře, mít opálenou kůži atd.. To, že opravdu tohle všechno více přitahuje osoby se sklony k narcismu, je fakt. Neboť čím více bude nějaká subkultura hlavní kulturou označována nějakým přívlastkem – tím více bude přitahovat jedince, kteří tento aspekt nesou, jako možné teritorium. A tak navzdory nějakým reálným vnitřním charakteristikám, jak se skupina navenek jeví, takové typy bude přitahovat a co hůř – díky jejich postupné dominanci se skutečně může tímhle směrem rozvinout.
Na druhou stranu rozhodně obecně neplatí, že kulturista je automaticky samolibá osoba. V mnoha případech to prostě lidem jenom tak přijde, protože naopak spousta lidí v dnešní době nevěnuje dostatečnou péči sama sobě – je jim jedno co jedí a že časem mohou mít díky ochablému tělu zdravotní problémy. To začnou řešit, teprve, až tyto problémy přijdou. Takže i starost o stravu –což je ryze sportovní a pragmatické může přijít jako „samolibost“.
Co se týká žen – většina jistě slyšela, že svalnatí muži se ženám nelíbí. Není to ale tak docela pravda. Jenže, kromě pudu rodit zdravé a geneticky dobře vybavené potomky, má mnoho samic mnoha živočišných druhů ještě pud zajistit mláďata. A protože u pár druhů to samice samy nezvládají, snaží se udržet samce u sebe. Ale tady je trošku problém. Bylo dokázáno na jednom výzkumu, že když měly ženy označit na stupnici atraktivity různé muže, ženy v ovulaci si vybíraly právě více svalnaté muže. Naopak ženy mimo ovulaci tíhly k „intelektuálním“ typům. Bylo dokázáno, že pro ženu je z hlediska pudu pro výchovu mláďat podvědomě atraktivnější typ „taťky“, u kterého cítí jistotu, že se postará o svojí rodinu. Na druhou stranu, když příroda zavolá a žena se ocitne ve svém plodném období, přestane jí domácký typ přitahovat a naopak volí statného muže, protože se tentokrát ozve pud, který velí mít mláďata s co nejsilnějším samcem (a tedy zajistit jim dobrou genetickou výbavu).

Faktem také je, že příliš muskulární jedinec, typu dnešních profesionálů, bude ženy podvědomě odpuzovat. Máme totiž něco jako šestý smysl, který nám řekne, že taková úroveň svalů už není zdravá a normální. Že v přírodě by takový jedinec sice byl fyzicky silný, ale pravděpodobně ne moc ohebný a dostatečně rychlý, aby v boji o život přežil.

Strach ze ženských svalů:

Jestliže muž ze svalnatého muže má přirozené obavy, pramenící z pocitů konkurenceschopnosti, se ženskými svaly je to ještě horší. Jak jsem totiž řekla – svaly jsou samčí atribut. Tohle v sobě zakořenila i kultura, která je ještě navíc silně postavená na kořenech kultury mužů. V mnoha dávných etapách byla ženská kultura v pozadí. Ženy byly odsouvány z veřejného života, bylo jim zakazováno vzdělání a veřejné funkce. Měly být jemné, něžné, starat se o zázemí domova a o děti.

Jen málokterá kultura uctívala kult ženy v popředí, nebo byla k ženám rovnoprávná. Výjimku tvoří například některé africké a pacifické kmeny, kde dokonce existovala kultura (tuším, že v oblasti Indonésie) ve které muži byli slabí, zbabělí a starali se doma o děti, zatímco ženy chodily válčit a lovit. V Africe byl kmen, kde ženy dělaly v zemědělství a v hornictví, protože se věřilo, že země je ženský princip a muž se jí nesmí dotknout, tyto ženy požívaly velké úcty. V kultuře Keltů byly ženy – svobodné bojovnice, které byly uctívány pro svojí sílu a moudrost a byly často vyhledávanými učitelkami mnoha mytických i skutečných hrdinů. To jsou ale výjimky. Ve většině kultur byla ženská síla, ale také ženská inteligence tabu.

Tím ovšem neříkám, že ženy nebyly silné. V dobách raného středověku mnoho žen umělo ovládat meč a válečnictví, i když oficiální kulturní prameny o tom mlčí. Ovšem v dobách stěhování národů a později křížových výprav zůstávalo mnoho žen, hlavně vyšších vrstev, doma samo a musely být schopné uhájit tvrz a mnohdy i svůj život bez pomoci muže. Často se najdou kostry z této doby, které vykazují ženské rysy lebky, ale mají silné kosti a silné svalové úpony, které ukazují, že tehdejší ženy byly daleko fyzicky zdatnější a pravděpodobně i svalově mohutnější, než nyní.

Ženská síla jako taková ale zůstávala dlouho tabu. Dokonce i v době emancipace to trvalo, než ženy nalezly cestu k činkám a také ke svalům. A od začátku provázely ženskou kulturistiku jisté kontroverze. Dokonce i mezi samotnými kulturisty není názor na ženskou kulturistiku dodnes jednotný.

Podvědomě totiž žena s výraznými svaly není zařaditelná jednotka, je to něco, co není v pořádku, co vybočuje a ohrožuje tak zažitý vnitřní řád kultury. V mnoha mýtech a legendách je silná žena spojena s něčím démonickým, podsvětním, něčím, čemu se kultura brání, protože má strach z toho, aby jev, který nezapadá, nakonec tuto kulturu nerozvrátil. I ve většině filmů, pokud tam hraje svalnatá žena, bývá zobrazena na straně zla, jedná chladně a má mužské charakteristiky jednání.

Mnoho mužů (kromě pár výjimek – převážně submisivního ražení) začíná brát ženu s mužskými vnějšími charakteristikami ne jako ženu, ale jako konkurenta – muže. Je to vpád do jejich vlastního střeženého pole. Muži se ženské síly bojí, ne z hlediska boje o partnera, ale z hlediska kulturního. Je to ohrožení jejích samčí role. Samozřejmě podvědomě, racionálně jistě pánové chápou, že toto nelze.  

Proti svalnaté ženě budou muži bojovat jako proti muži, budou se snažit z ní udělat lesbičku, feministku v záporném slova smyslu, mužatku s mužskou psychikou. A budou snižovat její inteligenci. Inteligentní a silná žena je noční můrou mnoha mužů, protože není zařaditelná a přitom nese silné konkurenční znaky druhého pohlaví. A co v kultuře není zařaditelné, to se kultura bude snažit také potlačit, eventuelně zlikvidovat.

Je zajímavé, že pohled mužů na svalnaté ženy je většinou daleko tvrdší, než pohled žen na svalnatou ženu. Pro ženy je větší konkurencí krásná žena, která odpovídá definici krásy určené kulturou (případně vládnoucím módním trendem). Na svalnatou ženu mohou koukat sice některé jako na popření ženskosti a odmítat to jako hraniční ohrožení jejich zažité role a jejich „ženské strategie“, ale málokdy se cítí takovou ženou ohroženy. Spíše záleží na individuálním pohledu. Občas dokonce ženy cítí k fyzicky silné ženě cosi jako sympatie – teď nemyslím extrémní profesionálku, ale ženu s přiměřeně atletickou postavou. V mnoha zvířecích druzích se totiž samice sdružují a nejsilnější samice je přirozenou vůdkyní takového seskupení. Faktem je, že některé ženy, které jsou více spoutány tradicionalistickým pohledem, budou na ženu – kulturistku pohlížet také nelibě, spíše z hlediska rozvraceče klidného života. Bude jim připadat, že taková žena ohrožuje přirozený řád věcí tím, že se staví proti kultuře, která je pro ně zárukou bezpečnosti. Nebudou jí vnímat jako sokyni, ale spíše jako něco, co je dobré zavrhnout a vyhostit mimo dosah, aby byla ochráněna vlastní rodina.

Kultura silných žen je mladší, než kultura silných mužů a ženy se budou pravděpodobně setkávat s více předsudky. Svalnatí muži se budou stále setkávat s rivalitou projevenou slabšími jedinci vůči nim. Podle jedněch novin z 90. let měla být ideálem 21. století atletická sebejistá žena a atraktivní inteligentní muž. Nakolik toto očekávání bude reálné, nebo jestli bude dál a více vítězit u majoritní kultury strach ze svalů, to uvidíme.

Prameny: Sociální a kulturní antropologie – vlastní poznámky z přednášek: Teorie příbuzenství a sexuality, Žena v toku času, gender studia, Kultura a divočina; pořad ČT2: Sexuální chování druhů


středa 4. července 2012

Kritické cviky

Opakování je matka moudrosti... nedávno jsem narazila na starý článek o tréninku, a upřímně - ony kritické cviky jsou stále kritické.  Nechtěla jsem tu ukazovat dřepy a tahy - ty jsou známé a lidé se na nich více hlídají. Ale chtěla jsem tehdy upozornit an cviky lehčí ale masově používané.

„Kitické cviky“ jsou cviky, které většina lidí dělá špatně a chyby, které se notoricky opakují.

CVIK Č. 1: zkracovačky a sed lehy:

Hitparádu kritických cviků jednoznačné vedou cviky na břicho. Snad 90% lidí se dopustí chyb. Přitom právě cviky na břicho jsou nejvíce žádané. Největší chybou bývá co nejrychlejší provádění cviků, doprovázené šviháním trupu, nekonečné počty těchto špatných opakování, malá kontrola nad prováděným pohybem a díky tomu všemu přílišné zapojení bedrokyčelních svalů místo svalů břišních.

Jaké je tedy správné provedení? Především jde o pomalé provedení pohybu, kontrolovaně – to znamená, že při pohybu samotném v každé jeho fázi ho můžeme zastavit. Nohy se snažíme držet na místě, ale dříve doporučované zahákování třeba za žebřiny už není doporučované, protože tady se mohou zapojit i stehna. Také nesmíme trupem hmitat, ale spíše ho rolujeme.

Pohyb nezačínáme úplně ze země, ale z polohy, kde břišní svaly už jsou mírně napnuté, záda zakulacená. Při provádění se snažíme udržet bedra na podlaze/podložce. Stehna by vůbec neměla pracovat, nohy si když tak o zarážku jen opřeme a nezapíráme se o ně.

To samé zespoda při zdvizích pánve - opět by se mělo spíš "rolovat" a to od stydké kosti, ze které jako by pohyb vycházel. V žádném případě pohyb nemají začínat stehna a nemá začínat švihem.



CVIK Č. 2: cviky na ramena.
Dalším cvikem – nebo spíše cviky, které hodně lidí kazí, jsou cviky na ramena. Nejčastější je moc vysoká váha, což vede opět k provádění cviků švihem, nekontrolování dráhy (u bočních ramen přebírá často práci přední část) a další chybou je shrnování ramen (trapézu) k sobě.
U ramen skutečně není důležitá vysoká váha zátěže – při striktním provedení uvidíte, že stačí i 5kg jednoručka na úplné zničení vašich deltů. Nezapojujte záda, snažte se udržet ramena dole a „otevřená“. Nestahujte podvědomě oblast za krkem k sobě.



CVIKY NA ZÁDA A NA PRSA:
U dalších partií už tolik chyb není. Ve cvicích na záda se nejčastěji chybuje tím, že lidé neudrží záda rovná při provádění cviků. Opět je i tady důležité udržet ramena dole a nehmitat celým trupem vzad. U přítahů se spodní kladkou vsedě hlavně ženy se stydí vypnout hrudník a „otevřít“ hrudní koš, proto se hrbí směrem vzad a hrudní koš nechají propadlý.
U mrtvého tahu se rozepisovat nebudu, ale hlavní problém je opět pohyb trupu do oblouku (kočičí hřbet). Tím pádem dojde k velkému streessu na páteř a také k nevyužití celé síly tahu. U přítahů v předklonu je opět ten samý problém s prohnutím trupu a také nejčastější chybou je nedostatečné protažení dráhy pohybu.

U prsou je to klasické prohýbání se v bedrech a to nejen u benchpressu. Tím myslím prohnutí v bedrech, ne mostování, kdy se podložky dotýkají lopatky a bedra - ale stav, kdy celá záda leží, zatímco bedra a občas i zadek se zvedá nahoru. Mostování je dobrá technika pro závodní benchpress, ale do cviku se při něm zapojují i přední ramena a tricepsy. U cviků na lavičce s jednoručkami je prohýbání také chyba (např. u tlaku jr. hlavou nahoru).

CVIKY NA KONČETINY:
U nohou při cvičení na strojích ani tak moc chyb není.
Nejvíce se chybuje na dřepech, které však moc kondičních cvičenců necvičilo (teď myslím klienty oněch fitek, kde jsou hlavně cvičící pro kondici, ne „obyvatele“ hardcore fitek), nebo je cvičili pod dohledem osobního trenéra. Navíc dřepy a mrtvé tahy už jsou jako „kritické“ dobře známé a instruktáží o nich je hodně.
Dalším cvikem byly výpady, které naopak cvičilo hodně lidí. U výpadů jde v chybách hlavně o předklánění se, úzký postoj, „přepadávání“ a rozsah pohybu za 90°úhel v koleni. Proto pak mají výpady negativní pověst ohledně bolestí kolen.
Naopak docela dost lidí si už uvědomuje, že chybou při zanožování vleže je zdvíhání beder od stroje. Někdo si však neví rady, jak tuto chybu odstranit. Je to lehké – stačí jen trochu zvednout horní část trupu a opřít se o lokty.
U tréninku paží se nejčastěji vyskytují chyby v postavení loktů a to tak, že jak při tricepsových stazích, tak při bicepsových zdvizích se nepohybuje jen předloktí, ale i loket se vyhýbá směrem dopředu nebo dokonce do stran.
Samozřejmě nemohu vysvětlit vše dokonale bez pomoci praktické ukázky. Proto jsem také pro vás nafotila ilustrační fotky, kde jsem se snažila ukázat nejčastější chyby. Přesto všechno doufám, že alespoň přiblížením chyb vám pomohu a upozorním vás, na co si dávat v posilovně pozor.


Otázka je také důležitá – aneb jak se ptát „správně“

Jako trenérka dostávám dotazy jak od klientů, tak od lidí v posilovně. Mnoho lidí si ale neuvědomuje, že ani trenér není vševědoucí a kvalita odpovědi závisí na tom, jak dobře anebo špatně je položena otázka.


Mnoho lidí chce jednoduchá, OBECNÁ doporučení, ale tak to nefunguje. Každý člověk je totiž unikátní a dokonce ani u dvou lidí stejného (respektive podobného) somatotypu nemusí k témuž cíli nutně vést ta samá cesta. Zjednodušeně – otázka typu „potřebuji přibrat/zhubnout“ je asi stejně informativní jako bych volala do autoservisu a chtěla radu po telefonu s tím, že „moje auto chrčí“.


Klasická chyba v dotazech mnoha lidí je, že neuvádějí podrobnosti. Zmíněný dotaz není jediný neúplný, podobně se řada lidí třeba ptá jak začít cvičit, jaké doplňky mají používat…. a přitom neuvádí dostatek potřebných údajů o sobě.


Úplně nejlepší je kontaktovat někoho v okolí osobně, protože správný trenér by měl ještě před samotným zpracováním plánu nejdříve určit váš tělesný typ, vaši kondici, případné dysbalance a pak vás vyzpovídat, aby se dozvěděl podrobnosti o vašich návycích. Stejně tak po internetu, kde je nevýhoda, že vás druhá strana nevidí a tak se musí spolehnout pouze na váš popis (pokud tedy nepošlete fotku).


Co je tedy nutné k tomu, aby vám trenér mohl správně poradit?


Tak za prvé by měl obsahovat váš věk, výšku a váhu – minimálně, ještě lepší jsou také základní proporce (hrudník, pas, boky – u žen možno ještě stehna, u mužů třebas bicepsy…ale ty tři míry jsou hlavní), pokud to není jasné z dopisu (nebo podpisu) pak také pohlaví.


Kromě těchto údajů, ze kterých si lze udělat obrázek (alespoň částečný) o vaší postavě je dobré ještě připsat další údaje – například o rychlosti vašeho metabolismu – přibíráte rychle/pomalu, přibíráte hlavně tuk/svaly, držíte nějakou dietu, pokud ano, tak jak moc tvrdou, máte vůbec představu o tom, co jíte přes den a kolik živin do sebe dostanete? Spousta problémů totiž nepramení ze špatného cvičení, ale z nedostatečné pozornosti právě jídlu.


Dále: používání doplňků a vitamínů – berete nějaké doplňky a jaké a v jakém dávkování (spousta jich neúčinkuje díky špatnému načasování a dávkování).


A konečně cvičení – jak dlouho cvičíte a jak? Jaké cviky používáte? Pokud jedete i nějakou aerobní činnost tak jakou, jak intenzivně a jak často? Znáte techniku cviků? Cvičili jste už s trenérem? Může Vám někdo ve vašem okolí poradit se správnou technikou?


Samozřejmě mnoho problémů při cvičení (například bolestivost, pálení jiné části, než by mělo, případně v nejhorším případě i zranění) pramení v podstatě ze špatné techniky. Ta se na dálku dá odhadnout, ale ne určit (to znamená mohu poradit, kde jsou nejčastější chyby v provádění, ale individuální chybu opět může najít jen někdo, kdo vás přímo uvidí cvičit).

Určitě by mě při pohovoru s klientem/klientkou napadly ještě další otázky (například je důležité i znát svůj zdravotní stav a sdělit ho  i trenérovi/poradci  – tlak krve, zranění, metabolická onemocnění, alergie na potraviny atd. - protože od toho se mohou odvíjet některé kontraindikace doplňků anebo cviků), ale tohle je základní charakteristika. Vím že je toho dost, ale kulturistika, i ta kondiční, je souborem mnoha oblastí. Jinak nelze poradit a odhalit chyby, které vedou k tomu, že tělo stagnuje.


Ještě další kapitolou pak je vlastní terminologie. I když osobně se snažím radit co nejjednodušeji a případně využívat i přirovnání a obraznost, není to možné vždy. Je nutné si v případě nejasností vyhledat příslušný termín/název cviku atd. a podívat se co to vlastně znamená. To je však už další samostatná kapitola – a lze doporučit jedině to, aby se člověk, který se svůj životní styl snaží změnit, také sám a aktivně o danou oblast začal zajímat.

úterý 3. července 2012

WPD – vývoj a osobní náhled na novou kategorii NPC a profesionálek.

Dnes netradičně odejdu od tréninků a dovolím si napsat něco málo k nové kategorii, která zatím existuje v USA ve federaci NPC (sesterská federace IFBB).
Vzhledem k tomu, že už i v ČR jsme zaznamenali tuto kategorii a že se na mě s dotazy ohledně ní obrátilo několik lidí, rozhodla jsem se napsat tento článek, jako první Evropanka, která kdy na pódiu této kategorie stanula. Ano, je tomu tak. Startovala jsem shodou okolností na jedné z prvních otevřených soutěží amatérek ve WPD jako jedna z prvních cizinek.
Ale vraťme se na začátek – vznik kategorie jsem sledovala shodou okolností od jejího vzniku, kdy byla oznámena jejími tvůrci Betty Pariso a Bobem Chicerillem. Proč tato kategorie vznikla?
Její prvotní myšlenka, se kterou se plně ztotožňuji: v dnešní době v bodyfitness/figure vítězí určité kosterně-strukturální typy, které jsou dány – to je náš sport, kde hraje roli genetika, ať chceme nebo nechceme. Typy bodyfitness/figure které se prosazují na nejvyšší úrovni, se nazývají tzv. T typem – velice úzké boky a pas a v tvar trupu je výrazný, ale úzká kostra celkově. Na rozdíl od kulturistiky, kde se prosazuje tzv. X typ – s většími boky a nohama a V tvarem trupu a robustnější kostrou. Navíc ještě v NPC je Figure objemově stále tlačena dolů a k měkkosti, což dělá problémy mnohým závodnicím, které musí být tvrdší, aby vyrýsovaly spodní část těla. Tak z této kategorie vypadávají tvrdší dívky + dívky s X typem kostry, které jsou proti kosterně úzkým tipům v nevýhodě.
Na druhé straně je tu kulturistika – dívejme se na nejvyšší úroveň. Za poslední léta se zvedla průměrná váha profesionálek a dnešní závodnice se pohybují kolem 65-75kg soutěžní váhy, ale jsou i závodnice dosahující 80kg (Yaxeni Orixen). V NPC se sice profesionálkou může stát i nejlehčí závodnice z ktg. do 52kg, v Evropě je to většinou vázáno na absolutku, kde se v drtivé většině případů prosadí velká závodnice nad malou. Ale i tak – menší závodnice v USA většinou propadnou a na profi soutěžích se dále neumísťují. Tak klesá i motivace nižších a menších závodnic a jejich počty na soutěžích – protože nikdo nechce prohrávat, ale řada závodnic nechce váhově a svalově jít výš z různých důvodů.
Mezera mezi bodyfitnesskou a špičkovou kulturistkou je tak stále větší a větší a určité tipy závodnic nemají vůbec šanci se prosadit. Právě pro ty měla být vytvořena kategorie WP (D).
Postupem času se samozřejmě vyskytla i myšlenka postupně ukončit ženskou kulturistiku, která dle mnoha odborníků už přesáhla určitou mez. WP ale původně nebylo myšleno jako náhrada ženské kulturistiky, ale jako doplněk kategorií vzhledem k jejich vývoji.
Samozřejmě se naskytla otázka, co se bude preferovat a jaká mez bude únosná – kam kategorii „pustit“. Hovořilo se tehdy hodně o konci 80. a začátku 90. let a Corey Everson, jako o zlaté éře, kdy ženy byly ještě ženy, ale už dostatečně svalnaté na to, aby byly kulturistkami. Také se hovořilo o preferenci tvaru nad vydřeností, která také vede ke ztrátě ženskosti.
Anja (ve středu) Laura či Shelley jsou pro mne typy, které bych ráda viděla na pódiu WP.
Samozřejmě všichni čekali na první testovací ročníky, kdy se WP otevřelo pouze na Americké národní úrovni. Osobně vidím malinko nešťastné řešení paralelní zavedení profi kategorie, která měla být dle mého názoru vytvořena až po 2-3 letech, kdy by se ustálil určitý standard.
První WP závody jsem sledovala pouze z pozice diváka, protože nebyly otevřené závodnicím ze zahraničí. Na jedny závody jsem se dokonce mohla dostat osobně, neboť vím, že jak video, tak fotky mohou někdy hodně klamat. Trend se mi líbil celkově – protože tehdejší prosazovaná připravenost (separace ale bez tvrdosti) v kombinaci s tvarem se mi líbila (typy závodnic jako Tracy Bodner nebo Jillian Reville, která sice byla dle mého názoru drobnější, ale tvarovaná). Sice stále to podle mě bylo ještě malinko podhodnocené a ne 90. léta, ale vedlo to k tomu. Nebudu tajit, že dle mě je ultimátním vzorem WP Anja Langer či Laura Creavalle, případně Shelley Beatie a Sharon Bruneau. WP a 90. léta chápu jako preferenci V tvaru trupu s co nejmenším pasem a největšími latissimy.
Po loňském startu všichni s napětím čekali jak na první profi závody v únoru, tak na první amatérské závody v březnu – stále ještě nebylo jasno, jak to finálně bude vypadat, ale co bylo jasné od začátku, že zájem bude, neboť do některých závodů nastupovaly kategorie s více jak 50 závodnicemi.
První profi soutěž přinesla ale rozporuplné emoce – když vyhrála poměrně průměrná Karin Nascimento, která byla měkká, ale ani nebyla výjimečně tvarovaná. Ostatním závodnicím rozhodčí doporučili změkčit se. Další soutěže se sice trend malinko zlepšoval směrem k tvaru, ale velké rozpory vyvolalo protěžování závodnic vysloveně úzkých a malých – a tím vlastně popření původní myšlenky, neboť přesně ony hraniční typy, pro které měla WP údajně být, byly najednou penalizovány za šíři. Čekalo se tedy na amatérky.


První soutěže amatérek – figure i kulturistické tipy vedle sebe
Úplně první soutěž nebyla moc obsazená (4), ale měkká závodnice s tvary se umístila na 1. i 2. místě – zatímco velice úzká, strukturou spíše bodyfitnessce podobná, ale velice tvrdá a vyrýsovaná závodnice zcela propadla. Vypadalo to, že trend tedy bude hodně měkké, spíše tvarované závodnice.
Na druhou amatérskou soutěž sezóny ve WP jsem již zamířila v roli závodnice - dlužno říct, že jsem se rozhodovala na poslední chvíli, protože osobně jsem nebyla spokojená s kvalitou, ale byla jsem trendem i lidmi kolem sportu a recenzemi na závodnice přesvědčena, že trend bude i nadále nahrávat tvaru nad připraveností.
Jen dodám, že už v roce 2011 jsem plánovala skončit po sezóně závodní kariéru. Ve WP jsem našla možnost, jak se realizovat dál na soutěžním pódiu, přesně tím směrem, kterým jsem chtěla i nadále jít.
Hned na první soutěži bylo poměrně široké (7) startovní pole – ale typy závodnic byly tak různorodé, od velice tvrdé a vyrýsované, ale úzké závodnice, přes závodnici téměř bez formy, s malými rameny a větším zadkem, po měkké kulturistky a dobře připravené kulturistky. Pozdější vítězce Susan Graham se opravdu podařilo trefit trend. Sice měla na WP na můj vkus širší pas, ale stejně měla stále V tvar trupu, separaci nohou bez přílišné tvrdosti, příjemný vzhled a obličej a dobrou prezentaci. Myslím, že o ní nebylo pochyb a typově zapadala dobře. U zbytku se ale projevilo, že rozhodčí tápou jak rozhodovat – WP měla nejvíce vyvolávání z kategorií vůbec. – ale je fakt, že ani po vyvolávání, které má v USA určitou hierarchii, a tudíž se dá tak nějak vytušit, jak na tom jste – jsem totálně nechápala, co rozhodčí vlastně hodnotí.
Dostala jsem se nakonec do finále a soutěže mezistátní, ale popravdě – zanechalo to ve mně rozpačitý dojem – kulturistky většinou zcela propadly, mě přiřadili k nim a byla jsem penalizována za přílišnou měkkost v kombinaci s velikostí. Na 4. místě přede mnou byla závodnice vyrýsovaná, ba přímo sedřená, ale naprosto bez základních tvarů. Na 3. místě se umístila jedna z kulturistek, která byla pravděpodobně penalizována za velikost, byla hezky připravená, měla ale poměrně široký pas. Nepochopila jsem ale vůbec druhé místo, které získala závodnice v horší formě, nežli já, naprosto bez tvarů, které by charakterizovaly náš sport (jak bodyfitness tak kulturistika mají společný nějaký určitý základní tvar, který by měl být gró tohoto sportu a měl by být udržován) – měla vizuálně širší pánev, nežli ramena, naprosto nulovou separaci nohou i rukou. Upřímně na jejím místě měla být buď ona kulturistka, nebo vyrýsovaná bodyfitnesska. Výrok rozhodčích zněl, že byla dostatečně „malá a ženská“. Vítězka byla samozřejmě Suzan, kterou jsem tipovala a které bych se ráda přiblížila připraveností.

Vítězka (v růžovém) už se blíží ideálu, ale závodnice v červeném dopadal 2. jen pro „ženskost“.
Mezistátní kolo bylo velké, závodnic bylo asi kolem 250 celkem, WP 10 žen v kategorii. Opět to byly různorodé typy od připravených tak, že měly pruhy na hýždích, po měkké, zhruba stejně se mnou, spousta z nich ale měla podobnou stavbu těla a to bohužel T typ. Tedy velice úzké klavikulárně, s úzkou pánví a hodně malýma nohama. Na rozdíl od prvních závodů navíc rozhodčí z ničeho nic o 180° otočili trend a začali na lokálních soutěžích prosazovat závodnice tvrdé a hodně suché a vyrýsované. Takže v podstatě typy hodně vyrýsovaných bodyfitnessek – jen dodám, že v USA ve Figure startují o hodně měkčí závodnice a upřímně řada Evropských závodnic by tedy mohla do WP – čímž ale WP a jeho vznik začíná postrádat smysl.

Finalistky mezistátní soutěže…..
Já jsem se nakonec ve finále neumístila. Paradoxně vyhrála kulturistka, která v nominačním závodě se mnou brala 3. místo, ale která hodně stáhla a navíc skutečně nepózovala – čímž si asi výrazně pomohla.

Typové variace
Další finalistky byly hodně tvrdé, úzké (kosterně jsem je přesahovala). Bohužel opět jsem nemohla souhlasit například se závodnicí velice tvrdou ale bez jakýchkoliv pěkných tvarů, nebo se závodnicí, která měla široký pas a bez hlídání měla vizuálně viditelnou proturzi břišní stěny. Jestliže chci v nějaké kategorii propagovat eleganci a deklaruji ji tak – pak takovéto vizuální „vady“ by se hned na začátku měly eliminovat a tvar by se měl upřednostnit.
Paradoxem navíc bylo, že ačkoliv na úrovni amatérské se trend přitvrdil, na úrovni profi stále dominovaly závodnice měkčí a stále bylo ženám doporučováno zjemnit. Asi dva týdny po mých závodech byly závody profi, kdy takto eliminována za šíři a velikost a nesouměrnost „vrchu a spodku“ byla např. Mascha Tieken – první Evropanka v profesionálkách, která přišla daleko lépe připravená, nežli já, ale byla bodována dolů za stejné věci – ačkoliv jsem ji viděla jako vzorovou WP už od podzimu, kdy oznámila svůj start a trochu doufala, že bude tou, která trend otočí.


Já (8.) a absolutní vítězka soutěže…
Nutno říct, že rozpaky, které začaly, a nejasnosti provázející kategorii WP, necítím jako závodnice sama – ale i další závodnice napříč amatérskou i profesionální scénou začaly být někdy kolem konce dubna velice rozladěné, neboť spíše než směrem k 90. letům, rozhodčí se snažili eliminovat svaly tak moc, že natlačili kategorii téměř k letům 80. anebo k bodyfitness – takže stále kosterně větší, ale méně osvalené závodnice ze systému vypadávají.
Obrat k lepšímu se ukázal na New York PRO – kdy vyhrála Julia Malacarne, velice výrazná a i ostatní robustnější závodnice (Prepaghai a další) dostaly zelenou. Přesto – že toto bylo velice dobře přijato mezi všemi WP závodnicemi, jako obrat k lepšímu. Již nyní se z řad rozhodčích začínají ozývat hlasy, že NY PRO byl „úlet“ a obdobné závodnice nebudou novým vzorem – je to trochu s podivem, protože jak vidět z ohlasů – samy závodnice i veřejnost by tento trend uvítaly a podle mě je to trend udržitelný a přesto přesně pokrývající onu chybějící oblast a odlišný od kulturistiky.


Tomuto se WPD zatím stále neblíží… bohužel.

Co nyní WP potřebuje, ale co bohužel zatím nefunguje, je hlavně konzistentnost rozhodování – a to jak vertikálně, aby trend prosazovaný v profi byl STEJNÝ jako trend prosazovaný v amatérkách a amatérky v podstatě kopírovaly profi jakožto nadřazenou scénu, stejně jako horizontálně – od závodu k závodu, kdy prostě nemůže nastat situace, aby se preferovaný trend obrátil o 180° ze závodu na závod. Jedině taková konzistence, udržená několik let, může přinést zrod této kategorie tak, jak ji chápu evidentně nejen já, ale i řada mých přátel a známých závodnic. Jinak ale stále ještě tuto kategorii nezatracuji a doufám, že skutečně nabídne návrat k ženským svalům, které budou dostatečně velké ale stále krásné, jako tomu bývalo v 90. letech.